Ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg nepochybuje, že rozhodnutí premiéra Petra Nečase zůstat zatím stranou těchto procesů poškodí do budoucna Českou republiku. Podobné usnesení schválil i Senát. Prezident Václav Klaus jeho odmítnutí přistoupit ke smlouvě o finanční stabilitě naopak vítá a vnímá ho jako zodpovědné jednání. Na probíhající spor lze pohlížet z různých stran – jako na další kolo v neustávajícím boji o směřování české zahraniční politiky, jako na vnitropolitické vymezování pravicových stran, jako výraz úlitby předsedy ODS vůči proklausovskému euroskeptickému křídlu uvnitř jeho strany či jako odvážné gesto, kterým český premiér odmítl hrát pasivní roli toho, kdo jede ve vlaku, který neřídí.
Otázka přistoupení k evropskému paktu stability je bezpochyby komplikovaná a nenabízí jednoduchá řešení či odpovědi. Negativa plynoucí z podepsání přístupových dokumentů jsou evidentní – signatáři se vzdávají části svých rozhodovacích pravomocí, nečlenové eurozóny nebudou mít plnou účast na kolektivním rozhodování, hrozí technokratické zásahy a postihy v případě neočekávaných obtíží apod. Většina odborníků kritizuje technické i koncepční nedokonalosti smlouvy. Stejně evidentní jsou rovněž negativa spojená s odmítnutím – vykázání na okraj evropské integrace, možná ostrakizace a snížení vlivu dané země na rozhodovací procesy uvnitř EU, dopady na podnikatelské aktivity národních subjektů v dalších zemích EU. Politická scéna se hádá o žádoucí míru kooperace s unijními strukturami, ekonomové zase řeší zisky a ztráty rozhodnutí pro či proti hlubší evropské integrace země.
Dovolím si tvrdit, že každá se zúčastněných stran má svůj díl pravdy, který jí nelze upřít. V řadě prvků nás přistoupení k paktu stability omezí a bezesporu otevře dveře k další integraci Evropy, jejíž důsledky nelze nyní kompetentně posoudit. Pokud tak ale neučiníme, mohou být následky ještě mnohem nejistější a bolestnější. Jak se tedy rozhodnout?
Pro pochopení dalších řádků musím podotknout, že z principielních důvodů s postupem i rozhodnutím premiéra nemohu souhlasit. Česká republika se opět dostala tam, kde se nacházela v době trapného licitování o Lisabonskou smlouvu, po fiasku s předsednictvím EU po pádu Topolánkovy vlády či v širším kontextu skrze neslané-nemastné vyjednávání o brdském radaru. Z vnějšího pohledu zůstáváme mimořádně nespolehlivými partnery, kteří nejsou schopni překročit svůj stín. Tato zátěž nás staví na boční kolej ve většině důležitých unijních institucích a apriorně vyvolává u dalších evropských států obezřetnost a nedůvěru. Naděje na zlepšení kreditu je opět v nedohlednu, přičemž ničemu příliš nepomůže, pokud by Nečasova vláda premiérovo rozhodnutí přehodnotila a k Paktu stability se nakonec připojila. Obdobně jako u Lisabonské smlouvy pachuť zůstane a možný zisk z našeho souhlasu bude relativizován. Jednoduše řečeno – pokud neexistuje reálná šance na to přežít bez závažných ztrát mimo EU, potom je moudré zůstat uvnitř jako ten, kdo tvoří, než jako ten, který škodí. Že se nám mnoho věcí na životě unijního „molochu“ nelíbí, je přirozené, obdobně na Brusel nahlížejí další státy. Jen stále nestaví na odiv své výhrady.
Kde je tedy „zakopaný pes“? Nemohu se zbavit dojmu, že úzkoprsost našich kroků odráží zakořeněné pohledy českého národa, který v sobě nese po generace předávaný instinkt ohrožení. Již od 19. století na jedné straně věříme ve své schopnosti, chceme tvořit a prosadit se, na straně druhé v okamžiku, kdy je třeba přijmout zásadní rozhodnutí, zvítězí přízemní prospěchářství. Nechci zde rozvíjet často omílaná klišé o českém švejkovství, které se vysmívá hrdinství a vždy upřednostní dvě hlavní zásady – přežít a něco z toho mít. Spíše chci poukázat na jeden z klíčových problémů, který z těchto postojů vyplývá pro vytváření naší zahraniční politiky a hledání našeho místa v rámci Evropy – umíme pojmenovat negativa a nebezpečí, která ohrožují naše zájmy, nejsme ale reálně schopni přinést nic pozitivního. Bohužel, žijeme v provázané Evropě, a pokud chceme přispět k jejímu zachování a rozvoji, musíme občas pohlížet na věci kolem nás šířeji, než „co mi to přinese“. Druhou cestou je pouze uzavření do sebe a hájení vlastních zájmů, na což ale jako malý stát těžko budeme mít sílu. Bez spojenců, kteří nám budou důvěřovat, můžeme obtížně očekávat podporu – dotační či bezpečnostní.
Kdybych chtěl provokovat, tak na konci svých úvah konstatuji, že premiér Nečas jednal vlastně správně. Ostatně jeho postoj schválila v různých anketách většina respondentů, vyjádřil vůli a hlas lidu. Zachovali jsme si svůj „styl“ a statečně jsme neustoupili. V důsledku nám však ostentativní odmítnutí příliš užitku nepřinese. Obávám se, že nakonec zůstaneme věrni svým „zvyklostem“, po dlouhých a neuspokojivých hádkách se připojíme k většině, ale jak my, tak i naši evropští partneři si ze všeho odneseme vnitřní potvrzení, že chyba je na straně toho druhého. Zdravá skepse je jistě výhodou a může přispět k tomu, že se vyvarujeme chyb a zklamání. Přimlouval bych se ale za to, abychom ji projevovali uvnitř Evropy, jako její tvůrci a hybatelé, jako hráči na hřišti, než jako váhavci stojící někde uprostřed či úplně stranou, jako kritičtí diváci na tribuně.
